Daidalova zoufalství

Zoufalý hrobník, jenž hledá ztracený řád, zoufalý komorník, jenž se rozhodne pootočit kolem osudu, zoufalý poeta, jenž touží napsat báseň, anebo zoufalý pracovník pohřební služby, jenž se chce alespoň jedinkrát v životě zviditelnit. Ti všichni by potřebovali Daidalova křídla z peří a vosku, aby mohli odletět tam, kde chtěli celý život být. A ti z nich, kteří si křídla přece jen nasadí, dopadnou jako nešťastný Íkaros, když se přiblížil slunci, anebo jeho ještě nešťastnější otec. Na úspěšnou sbírku Daidalova zoufalství volně navazuje nový titul Ikarovy monology z roku 2012.

Koupit
Recenze

Ukázka z knihy

Nebýt velkých hodin, které visely stále — jako jediné — na svém místě, vlevo od okna do ulice, určitě by nepoznal, kde se nalézá. Okno bylo zakryté těžkým závěsem tak, aby nepronikl na ulici ani paprsek světla. V pokoji bylo zhasnuto, nové ticho, které ho svojí neobvyklostí strašilo; maminka už spala, několik kroků od jeho postýlky, ale to ho nikterak neuklidňovalo. Předtím se nikdy nebál, ani teď to nebyl pravý strach, spíš nejistota z prostředí, ve kterém se musel ocitnout, z prostředí, které bylo snad stejné, stěny, okna, dveře, ale všechno, co činilo tento pokojík jeho pokojíkem, tady scházelo; nábytek tvořil uprostřed vysokou tmavou hromadu, ze které nevyčetl ani jedinou součást jejich bývalého domova.

Celý den pomáhali sousedé nábytek sesbírat, nejdříve těžkou, i když nízkou komodu — její zadní deska, která byla přistavena ke zdi, neměla nohy, takové, jaké byly vepředu, vzadu u stěny dosahovala deska až na podlahu a nohy, ohromné lví tlapy, byly pouze dvě, vepředu. Když komodu podložili tlustým filcem, aby ji pomalu dovlekli doprostřed pokoje, zůstal překvapený jistotou, která ho napadla: že totiž ani teď, kdy se skříní hýbou, lví tlapy neučiní nic proto, aby se nemusely hnout z místa, kde stály celé roky.

Když byl malý, děsil se těch tlap, věděl, jak vypadá lev, tatínek mu obrázek ukazoval v jakési knížce o zvířatech, prý je to král pouště, nevěřil tomu, věděl, že opravdický král pouště není hnědo-šedivý, nýbrž černý, hustě černý, jako tlapy téhle skříně. A jednou, když měl horečku, jasně zahlédl, jak se jedna tlapa — ta blíž k jeho postýlce — pohnula; vyděsilo ho to, ale mlčel o tom, každou chvíli pozoroval tlapy, někdy hlavu okázale otočil ke zdi a pak se prudce obrátil, aby tlapu překvapil, ale kromě té jedné chvíle, když měl horečku, se tlapa nepohnula. Přesto se jí bál — stejně tak jako tmavočerné barvy — víc, mnohem víc, než hnědošedé srsti obyčejného lva. Ale při stěhování na horečku nemyslel; jen hnuli nábytkem, zahlédl za zadní deskou drobný stříbrný předmět, sponu, kterou tatínek nosil strčenou za okraj košile tak, aby spona držela kravatu na prsou hladce narovnanou, aby se kravata nekývala jako kyvadlo.

To věděl, tatínek mu to jednou takhle vysvětlil, pamatoval si to, pamatoval si i tuhle sponu, kterou teď držel v dlani, zaskočený vzpomínkou a lety, náladou bývalého času, který — aniž si to uvědomil — zmizel ve chvíli, kdy spona zapadla za zadní desku komody; teď, kleče na holých parketách, nevšímán, pociťuje teplý pach jejich domova, který v tuto chvíli už neexistuje, zvětrán příchodem sousedů, srolovanými koberci a odtaženou komodou.

Chtěl se pochlubit matce dárkem, který dovezou tatínkovi, ale neposlouchala ho, když jí sponu ukazoval, schoval ji tedy mezi své poklady do kufírku, který mu maminka určila a který si jako jediný vezl s sebou. Ostatní věci — nábytek, koberce, šaty, ba i obrazy, pečlivě zabalené, zůstanou tady, vše maminka pošle vlakem, za nimi, vlastně za tatínkem a za nimi. Těšil se, protože tatínka neviděl už dlouho, měsíc, nebo ještě déle, nevzpomíná si, odjel narychlo, také jen s jedním kufrem, i když mnohem větším. Teď všichni odjíždějí, narychlo, s sebou jen to nejnutnější, ostatní vlakem za nimi, to víte, válka, poslouchá maminku a souseda, který souhlasně přikyvuje, opřený do vysoké skříně, narudlý v obličeji, až mu dvě tlusté žíly na spánku naběhnou. Pozoruje ho s mírným pobavením, skříň ne a ne se hnout, teď i maminka pomáhá, oběma jim podklouzávají nohy, přibíhá druhý soused, ale je to marné, skříň je těžká.

Bylo mu maminky líto, stydí se, když si na to teď vzpomene, byl zlý, když se smál, a ona zatím nemohla s tou těžkou skříní hnout. Udělali to stejně jako s komodou, podložili nohy filcem, pak skříň pohodlně dotlačili. Maminka vypadala unaveně, celý den, vlastně pořád teď vypadá unaveně, všechno připravit, pořád někam běhá, někdy i s obrazem, za strýčkem nebo ke známým, oni asi pošlou obrazy za nimi. Pár dní a bude klid, to je hlavní, říkala včera.

Oči už přivykly tmě, i když bylo zatemněno, teď už dokázal rozlišit jednotlivé kusy nábytku z hromady uprostřed, i postel několik kroků od jeho postýlky, ale to ho přesto neuklidnilo.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *