Dům

Existenciálně laděná próza je modelovou konstrukcí současného světa a alegorií o moci a strachu.

Koupit
Recenze

František Kautman: Doslov k 1. vydání knihy
Experiment „Dům“
Aleš Haman: Modelové světy v prózách Jana Kameníčka
Vladimír Novotný: Horor i podobenství
BoboKing: Knihovnice.cz
Ukázka z knihy

Zastavil se, pohlédl na papírek v dlani, potom na číslo domu upevněné na zděném, dost oprýskaném sloupku, jenž, ještě s druhým, sloužil pro uchycení branky, která byla – jak se za chvíli přesvědčil – zamčená. Proto, když se ujistil, že číslo domu souhlasí s číslem na papírku v dlani, sáhnul do kapsy kalhot a vyňal dva klíče svázané k sobě kouskem starého provázku. Klíče a adresu dostal na příslušném úřadu spolu s vybídnutím, že do osmnácti hodin – kdy klíče musí bezpodmínečné vrátit – si může dům v klidu prohlédnout a potom teprve – po uváženém soudu – říci, zda chce v domě bydlet či nikoli. Jedním klíčem zkusil zámek v brance, klíčem dvakrát otočil, branka se – když zmáčkl zarezlou kliku – pomalu, se skřípotem otevřela.

Vstoupil na malý betonový chodník. Již dříve, když stál před dosud zamčenou brankou, mohl zahlédnout alespoň část vysoké rodinné vily, ale neučinil to; uhýbal pohledem, chtěl si první pohled dopřát až teď, kdy je branka otevřená, kdy je již zcela na pozemku domu. Chtěl ještě zavřít za sebou vrátka, ale klika na druhé straně dvířek chyběla, patrně majitel pozemku vrátka otevíral pouze klíčem, pomyslel si, když na takto podivně zařízený zámek hleděl. Zaklapl dvířka pouhým tlakem ruky, otočil se, zvrátil hlavu a pohlédl na nejvyšší bod vily, na špičatý vikýř. Za chvíli se mu zatočila hlava, vikýř plul v oblacích podzimního dne, sklopil hlavu, promnul si oči a pohlédl před sebe. Uviděl symetricky řešený vchod do domu, několik schůdků na vyvýšenou terasu, silně zaprášenou; tam se dal jen tušit vchod do domu. Učinil několik kroků, vystoupil po čtyřech schůdcích a ocitl se na terase. Podlaha byla silně za-prášená, zanechával za sebou světlé stopy. Došel k špinavým dveřím, zcela určitě hlavnímu vchodu do domu. Chtěl druhým klíčem otevřít i tyto dveře, napřed však zmáčkl kliku, a dveře se kupodivu otevřely. Vstoupil do domu, do tmavé chodby; a tu najednou.

Náhle se mu zatočila hlava, zprvu slabě, jen jakési mírné opojení, sladké, plné vůní, trvalo to jen chvilku, krátkou, potom vsak se mu hlava zatočila ještě jednou, silně; musel si sednout na dřevěný schod; seděl. Čekal, kdy se hlava a tělo zklidní, a opravdu, za chvilku se cítil zcela v pořádku, mohl vstát a rozhlédnout se kolem sebe. Zahlédl dřevěné schody, které směřovaly patrně do prvního patra domu, zahlédl dveře, které byly nalevo od něho, zahlédl dveře, které byly proti němu, zahlédl, když učinil několik kroků, kamenné schůdky, které vedly dolů, patrně do sklepa tohoto domu. Zarazil se, zatajil dech a slyšel, a to ho překvapilo, slabý šramot, drobný kovový zvuk; chvíli poslouchal, potom přestal věnovat zvuku pozornost, ujištěn, že jde zcela určitě o tření větve o zeď či okapovou rouru na domě.

Přistoupil ke dveřím, které byly nalevo od něho. Chtěl zmáčknout kliku, však místo kliky zde byl jen velký kulatý kovový knoflík, ani na dveřích proti němu nebyla klika; to ho překvapilo, neměl přece klíče od těchto dveří, jak se dostane dovnitř? Pomyslel si. Usoudil, že klíče mohou být buď v prvním patře, nebo někde pověšeny u dveří do domu, tak jak to často bývá. Bylo zde šero, studený vzduch, sáhnul opatrně dlaní na rám dveří, tak postupně ohledal každý centimetr rámu dveří, nic, kromě šramotu nezjistil. Náhle ho přepadla myšlenka, bylo to jasné, žádná větev, žádná okapová roura, ten šramot může pocházet od domovníka, je tu zcela zřejmě někdo, nastražil uši, teď zaslechl několik kroků, kdo v domě bydli. Chtěl sejít po kamenných schůdcích do sklepa, kde tušil domovníkův byt, ale neučinil tak. Rozhodl se projít dům zatím bez společnosti domovníka, prohlédnout si zařízení v prvním patře bez názorů cizího člověka, který je zde domácí a mohl by, jak už to bývá, chválit i to, co k chválení ani není.

Vstoupil na dřevěné schody, které vedly do prvního patra. Schody pod tíhou jeho těla zaskřípaly, zastavil se polekaně, nebylo by mu příjemné, kdyby ho zde domovník přistihl, i když, usoudil s ulehčením, stačilo by ukázat adresu a telefonní číslo příslušného úřadu na papírku, který měl v kapse; jeden domovníkův telefonát by jeho vniknutí do domu zcela jistě vysvětlil. S pocitem, že koná něco zakázaného, co by však bylo ihned vysvětleno, kdyby tady byl domovníkem dopaden, stoupal opatrně po dřevěných schůdcích stále výš. Cítil podivné napětí v celém těle. Divný klid Když došel na podestu v prvním patře – stačil si v šeru schodiště všimnout krásných rytin města, které byly rozvěšeny na stěně schodiště – zjistil, že i zde jsou dvoje dveře, jedny napravo, druhé naproti němu. Pohlédl vzhůru, schodiště stoupalo dále, zřejmě na půdu nebo do druhého patra. Rozhodl se, že nahoru nepůjde, prohlédne si zde pokoje, pokud se mu podaří dveře otevřít. Ještě se naklonil z podesty přes dřevěné zábradlí, naslouchal, zda šramot ještě trvá, tudíž zda domovník jeho chování nesleduje. Šramot trval, usoudil, že může vniknout do dveří. Několikrát pro jistotu zaklepal na dveře napravo od schodiště. Přiklonil hlavu ke dveřím, jestli je za nimi někdo…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *