Konvikt

Koupit
Recenze

Vladimír Novotný: Sadismus nesvobody
Aleš Haman: Ústav s výchovným dozorem
Ukázka z knihy

Ležel jsem na nějaké rovné podložce, patrně pryčně. Cítil jsem ve vzduchu sladkou studenou hnilobu, pach, který jsem předtím nikdy nepoznal. Oči jsem měl stále zavřené, i když kroky dávno zmizely, i když hlasy se již neozývaly, i když teplý fáč z mých očí zmizel. Snažil jsem se nedýchat, anebo dýchat velmi málo, neznatelní, abych se neprozradil. Ale bylo to zbytečné. Byl jsem v místnosti sám, slyšel jsem to. Poznal jsem to, na to jsem nemusel otvírat oči. Ležel jsem na lidech mlčky, nemělo vůbec cenu, abych křičel nebo vzdychal.

Když tu se mnou byli, nechtěl jsem se pohnout, abych se ne-prozradil. Teď tu nebyli, proč bych se tedy nepohnul? Nadzdvihl jsem hlavu, pomalu otevřel oči. Tak to je všechno, podivil jsem se. To je vše? Díval jsem se do stropu; nemohu říci, že bych byl zklamaný, byl jsem odevzdaný, poslušný.

Nevydržel jsem to a sedl si na pryčnu. Místnost nebyla veliká, byla prosté zařízená, ne vymalovaná. V čelní stěně byly staré oprýskané dveře, naproti dveřím, tam, kde byl kout místnosti, bylo několik polic, nalevo od dveří byl patrně komín, protože neomítnuté cihly vystupovaly ze zdi. Komín sloužil k vytápění místnosti. Naproti této stěně byla pryčna, na které jsem teď seděl, jinak nic kromě malého okénka 11 stropu.

Místnost nebyla zařízena nábytkem, pouze pryčna, police a v rohu pod okénkem malá ohrádka z prken, kde byla kupka brambor. Nade dveřmi svítila žárovka.

Pomyslel jsem si: tak to je vše. Lehl jsem si znovu na pryčnu. Cítil jsem se uvolněný, bylo mně to jedno. Zavřel jsem oči. Během několika minut jsem usnul. Spal jsem klidně, žádné sny, nic, co by mě rozrušilo. Ani jsem si nevzpomněl na kroky, které mě přinesly, na nice, které mě položily na dřevěnou pryčnu, které mne sňaly gázu z očí, nic nebylo, byl jen jakýsi beztížný stav, pocit uvolněnosti, tepla, které se rozkládalo něžně po celém těle; cítil jsem pevnou podložku pud tělem, klid, který se rozléval celým tělem, mne připadal bezpečný. Překvapivé, že ani probíjení nebylo nepříjemné, byl to nový daný stav, který bylo nutné respektovat nestavět se proti němu, přijmout jej a pokusit se jej užit. Hlad jsem neměl. Vstal jsem, začal jsem se procházet místností.

V rohu seděl muž, asi padesátiletý, vkusné oblečený, pečlivé oholený, ostříhaný, cítil jsem jeho vkusnou kolínskou vodu, dělal jsem, že ho nevidím. Ani muž si mě nevšímal. Seděl a díval se před sebe. V nice měl malou dřevěnou tyčku, kterou občas zamával před sebou ve vzduchu, pak ji položil zpět do klina a dál nehybně seděl. Vydal jsem se na prohlídku místnosti. Nikde jsem však nenasel ani jedinou škvíru; kromě dveří, které byly ostatně bez kliky, a okénka, které bylo příliš vysoko, nebyl v místnosti žádný jiný východ. Muže jsem si nevšímal a ani on mně nevěnoval žádnou pozornost. Snažil jsem se prohledat každý kout mého „pokojíčku“ jak jsem se naučil říkat; nikde žádný otvor nebyl. Klekl jsem si a v jednom místě jsem začal seškrabávat omítku. Pod omítkou by měly být cihly, protože ty byly vidět v místě, kde byl komín, tam byly cihly holé, neomítnuté; usuzoval jsem, že i jinde budou stěny z cihel. Začal jsem opatrně seškrabávat omítku. Ozvalo se důrazné a ostré klepání, pregnantní údery čímsi dřevěným, materiál narážel patrně na další dřevo, takový to byl zvuk. Ustal jsem v práci, potom i klepání přestalo. Znovu jsem začal škrábat, ihned jsem uslyšel klepání. Otočil jsem se po směru hluku. Muž seděl a díval se před sebe. Znovu jsem začal škrábat, v tu chvíli i on začal klepat hůlkou do židle, na které seděl.

Začas jsem začal na muže žárlit, chodil do mého pokojíčku, kdykoliv se mu zachtělo, přiznám se, že mi to bylo někdy ne-příjemné. Bohužel nikdy jsem s ním nemohl hovořit a přiznám se, že mě to vlastně ani nenapadlo. Bral jsem ho jako zlo, které je nutné respektovat, nestavět se proti němu; nikdy mě nenapadlo toho muže nějak využít nebo přelstít. Proč také? Proti komu se vzepřít pomocí toho muže? Ne, ten muž mně nevadil. Naučil jsem se začas neškrabat do omítky, nikdy se vlastně nic hrozného nestalo: jednou jsem totiž chtěl zjistit, co se stane.

když budu škrábat dál, nic se neudalo, klepání začalo, pokračovalo, já jsem škrábal, byl jsem celý zpocený, nehty jsem mel rozškrábané; klepání monotónní pokračovalo, vráželo mně do uší, nakonec se ťukot změnil v jednotvárný chuchvalec zvuku, stiskl jsem zuby a škrábal dál; jaké bylo mé potěšení. Když za několik hodin klapot ustal! Vyhrál jsem! Stačila ještě chvíle a prohrál bych, omítka byla poškrábaná krvavými čmouhami z mých prstů, ale to mně v té chvíli nevadilo, protože jsem vyhrál. Sesul jsem se na podlahu, opřel o zeď. Radost z vítězství, ticho, bylo to krásné! V tu chvíli začal sotva znatelný klapot, ten stále sílil, přibližoval se, vnikal mi do uší. Vydržel jsem to asi dvě hodiny, pak jsem omdlel.

Pak jsem jesle jednou zkoušel škrábat, začas se mé škrábání stalo jakousi soutěží s tím mužem – měl jsem dojem, že jsem opravdu vyhrál: škrábal jsem, on ťukal, škrábal jsem dál, on to nevydržel, přestal Ťukat, já také přestal, on tedy začal, já začal také, to všechno trvalo asi dvanáct hodin, on začal ještě ťukat, já škrábal, on to pak nevydržel, vstal, zaťukal na staré oprýskané dveře, někdo mu otevřel a on odešel. I když jsem měl nervy napnuté k prasknutí, nebo právě proto, lehl jsem si na zem a začal se smát, že jsem zvítězil, že jsem toho muže porazil. Co mně mohou udělat? Přijde snad další muž a začne ťukat? To vydržím. V noci, protože v okénku byla tma, jsem si lehl na pryčnu a usnul jsem.

Ráno jsem byl napjatý, jak celá příhoda skončí. Velice mě zajímalo, jak se mi pomstí. Nebylo by náhodné, kdyby do pokojíku vtrhli muži a začali vytrvale bušit do všeho, co by jim přišlo pod niku. Nebo by mé postříkali studenou vodou. Co jiného by mohli provést? Jak se mně pomstí? Byl jsem zvědavý. Když bylo v okénku světlo, otevřely se dveře a dozorce Hnědý – protože byl ještě jeden dozorce. Modrý, tak jsem tomuto, který mně dával jíst, říkal Hnědý – tedy Hnědý mně naplnil plechovou misku až po okraj, položil mi ji na zem za dveře a odešel. Já jsem celou tu dobu ležel u zdi na podlaze a Škrábal jsem zeď…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *