Mezi spánkem

Kniha Jana Kameníčka není pouze obrazem životní dezorientace dnešního člověka. Sled událostí, v textu nazíraných jako podobenství současnosti, je bezcílným pohybem „mezi“, a především cestou ke své vlastní podstatě v příběhu začínajícím i končícím zdánlivým návratem k „prvotnímu“. Pokusy bezejmenného hrdiny, lépe řečeno antihrdiny, o identifikaci okolního světa se stávají mostem k znepokojivému zjištění, že člověk je součástí nadmíru dobře zinscenované hry, jež se místy neznatelně prostupuje s realitou. Vědomí konce, strach, otázka oprávněnosti pocitu viny, manipulativní pojetí života jako hry a opakující se návraty již jednou prožitého se stávají hlavními principy osamělého hledání a putování životním prostorem „mezi spánkem“.

Koupit
Recenze

Jiří Zizler: Mezi spánkem
Petr Lyčka: Model k&k
Milan Jungman: Román až příliš obratný
Aleš Haman: Pokus o protějšek Kafkova Procesu
Ukázka z knihy

Vystoupil z vozu a pomalu došel k ležícímu muži. Uvědomil si, že necítí žádný strach, a to ho překvapilo. Podíval se na bílý obličej. Muž ležel ve světle reflektorů zcela nehybně, jen z ucha mu vytékal úzký pramínek krve. Kolem bylo ticho, noční letní noc a klid a mír. A je hotovo, pomyslel si. Vstal a vrátil se v kuželích světla ke svému vozu a zcela nevědomě sáhnul po mobilním telefonu. Ne, v tu chvíli se vůbec nenamáhal zavolat policii a ohlásit nehodu, která ho potkala. Přemítal o tom, když pozdě v noci vycházel ze sprchy ve svém malém bytě a zamyšleně se otíral ručníkem. Položil na stůl mobil a ovladačem zapnul věž a televizi. Rozvalil se v křesle, natáhnul si nohy před sebe a začal bezmyšlenkovitě přepínat programy. Byl to jeho zvyk, takto uvolněn sledovat televizní kanály, beze zvuku, líp se mu přemýšlelo. Hleděl na obrazovku a chtěl si ze všech sil zrekapitulovat celou situaci, celé si to znovu zopakovat.

Zamyšleně vstal a nalil si gin. Když se mu před půl rokem, krátce po rozvodu s Alicí, stala ta neobvyklá příhoda, netušil, jak ho na další čas zaměstná. Seděl ten večer před televizní obrazovkou, popíjel gin a najednou ho napadlo, že se projede svým vozem. Byl to jeho zvyk, sednout si do auta a jezdit jen tak, bez cíle, pustit si hudbu, na vedlejší sedadlo položit mobil a vyjet z města. Cítil vždycky úžasnou volnost. Nikdo mu nic nepřikazoval. Díky mobilu nebyl vázán na svůj malý byt, kdyby ho někdo náhodou sháněl. Byla to absolutní volnost a vláda nad vším. Veškerá tíha zmizela, nebylo nic, co by ho nutilo být ve střehu a vláčet s sebou zodpovědnost za druhé i sama sebe. S úžasem si uvědomil, že z toho všeho se vymanil, že se mu podařilo – začátkem počínajícího středního věku, který si ale vůbec nepřipouštěl – docílit absolutní svobody.

Muselo být krátce před půlnocí, chvíli pršelo, to si vybavoval zcela přesně, mohl být tak šedesát kilometrů za Prahou a jel přibližně rychlostí devadesát kilometrů. Vyšší rychlost to být nemohla, protože vozovka byla mokrá a on měl pochopitelnou obavu o svůj vůz. Kromě toho měl v sobě sklenici ginu, a to byl důvod jeho opatrnosti a větší bdělosti při jízdě. V jedné chvíli se v kuželích světla objevila postava muže, který šel po pravé krajnici vozovky. Kolem byla temná noc. Muž měl na sobě kabát s vyhrnutým límcem a na hlavě klobouk. Zprvu muže opatrně předjel, chtěl dál pokračovat v jízdě, ale najednou přibrzdil, zastavil, dokonce zařadil zpátečku a jel muži několik desítek metrů vstříc. Stáhnul pravé okénko. Muž se naklonil do vozu. Byl starší, delší vlasy mu splývaly po skráních, neoholená tvář se mírně usmívala.

Když nad tím později přemýšlel, nad tím prvním shledáním, napadlo ho, jestli to nebyl všechno vtip jeho kolegů z ateliéru. Byl si vědom, kolik žertů a šprýmů sám druhým připravil, a tak by ho snad ani tolik nepřekvapilo, kdyby někdo něco podobného konečně provedl i jemu. Ovšem tuto možnost zavrhl. Zaprvé nikdo nevěděl, že zrovna ten večer někam pojede, nikomu to v ateliéru neřekl, a zadruhé vůbec, ani on sám, nevěděl, že ten večer někam pojede. Tudíž vtip kolegů nepřipadal v úvahu. Další možnost byla, že si z něho vystřelil onen neznámý sám. Nalil si gin a hleděl na obrazovku před sebou. Je možné, napadlo ho, že si ho muž s někým spletl. Ano, to je pravděpodobné. Je to celé jeden velký omyl, nedopatření. Určitě je to omyl. Tak nepravděpodobně si situaci vysvětlil, a snad právě z toho důvodu se chtěl hned nyní s někým o celou tu absurdní příhodu podělit. Nalil si gin a zdvihl sluchátko. Mohl by zavolat svému příteli, chvíli si popovídat nebo zavolat k Labutím, jestli tam nesedí někdo známý, ale nakonec zmáčkl knoflík s telefonním číslem Alice. Podíval se na hodinky. Půl jedné. Doktora by vzbudil a k Labutím v tomhle rozčílení nepojede. Natáhl si nohy před sebe, napil se a čekal, až Alice zdvihne telefon.

„Omlouvám se, že ti volám tak pozdě …“ začal nejistě, „ale je to nutné. Velmi nutné –“ dodal.

Alice zívla do sluchátka: „Taky jsi mohl zavolat až ráno,“ řekla ospale. „Kolik je hodin?“

Podíval se na hodinky. „Půl jedné …“

Raději chvíli mlčel…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *