Zdánlivé zbytečnosti

Kniha Zdánlivé zbytečnosti se zabývá technikou psaní a vlastní potřebou psaní, stavbou dialogu a monologu a také postupem, jak napsat povídku nebo rozhlasovou hru. Spisovatel Jan Kameníček má v tomto směru bohaté zkušenosti a může čtenáři leccos sdělit. Stejně jako technika psaní je důležité a zajímavé, co ho vedlo k tomu, že se začal věnovat tvorbě rozhlasových her, povídek i románů, s čím se musel potýkat a s kým se na své cestě setkával. Kniha Zdánlivé zbytečnosti není jednoduchým návodem, jak se stát spisovatelem. Jejím posláním je inspirovat a ukázat, že začít psát není nemožné. Její vzkaz je dokonce ještě jednoznačnější: Začněte konečně psát!

Recenze   Stáhnout zdarma

Ukázka z knihy

Vy jste se osobně setkal s Ladislavem Fuksem, jak jste se s ním seznámil?

Osmělil jsem se a požádal pana Fukse, zda by byl tak laskav, a přečetl moji prvotinu – samizdat. Zajímavé, několik povídek, které vyšly předtím časopisecky, měl pečlivě vystřižené, to jsme se ještě neznali, stejně tak sledoval naše rozhlasové hry v rozhlase. To mně vyrazilo dech. Slíbil, že si knížku samozřejmě přečte a zavoláme si.

A ozval se? Jaký byl jeho soud? Byly jeho připomínky pro vás přínosné? Byly to konstruktivní poznámky a užitečné rady?

To je to absurdní. Pan doktor Fuks si knihu přečetl velice pozorně. Četl velmi pomalu a na papírek si vypisoval slova či obraty, které se mu zalíbily. Myslel jsem, že moji knihu rozebere a vytkne každou stránku, ale ono to bylo naopak! Jen opatrně mně opravil špatně napsaný třetí pád a vepsal jemně malé n. Jednotlivé povídky pochválil, zalitoval, že na tu nebo onu povídku nepřišel sám. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Myslel jsem si, že si dělá ze mě legraci. Byl silně věřící člověk, a pokud činil dobré skutky, chtěl, aby o nich nikdo nevěděl, kromě toho Nejvyššího. Potichu předal rukopis doktoru Chaloupkovi a doktorce Věře Kovářové, která redigovala všechny jeho knihy. Podivná úcta. Na to jsem nebyl zvyklý.

Chápu, že doktor Fuks na Vás jako na mladého autora hluboce zapůsobil. Nemusel jste pak trochu s jeho vlivem bojovat při své vlastní tvorbě, aby se do ní Ladislav Fuks – spisovatel – nepromítal?

Pochopitelně ano. Kultura slova, psychologie postav, archaismus (i když leckdy záměrně skrytý, a jen občas připomenutý), vedení dialogu, reflexe, to všechno se do mě obtisklo. Přiznám se záměrně. Dokonce jsme dostali od pana doktora dovolení, že můžeme napsat filmový scénář Pana Theodora Mundstocka pro Juraje Herze. Vědělo se, že Carlo Ponti skoupil všechna možná práva k českým námětům, když tu byl v roce 1968. Taky, že odmítl zaplatit Formanovi Hoří, má panenko, protože si dělá z prostých lidiček legraci (to si myslím taky) a z důvodů delší stopáže Formanovi nedal ani korunu a ještě si držel opci. Tak to bylo i s Mundstockem. Pan doktor Fuks z nějakého nadšení podepsal jakýsi papír a bylo. Také jsme věděli, že doba a hlavně Purš a Toman a Miler, nikdo nepožehná tomuto tématu. Redakci knihy dělal pan Ivan Klíma a za něho tu knihu redigovala moje teta doktorka Marie Petelová. Vím tedy, jak podloudnými tahy za zády cenzorů knížka došla do tiskárny. Jen taková zajímavost: Fuks, jak jsem říkal, poslal rukopis poštou a pak se objevil u tety Petelové v Československém spisovateli. Rukopis byl mnohem tlustší, plný gramatických chyb a nonsensů.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *