Vacant

Vacant značí prázdno a v novém románu Jana Kameníčka je stejnojmenné městečko především prostorem mimo okolní svět, mimo jakýsi Trans — kritické nebezpečí nebo možná pouhou sugesci, před níž se obyvatelé Vacantu schovávají. Rozhodnou se proto zastavit čas, izolovat se od paniky vnějšího světa a přečkat onu životní vyprázdněnost, která si ale stále žádá naplnění. Tato potřeba činu, postoje či alespoň gesta činí z hlavního antihrdiny novodobého Mojžíše, který má vyvést obyvatele Vacantu i sám sebe z prázdnoty, aby se nemuseli klanět portrétu mrtvého starosty, a přitom on jako jediný ví, co je všechny po exodu čeká. Próza si klade nejen znepokojivé otázky, kdo je zodpovědný za smrt starosty a mladé ženy; text je rovněž protkán řadou biblických aluzí, odkazů na Geršoma, Siporu, Jannese Jambrese, motivy viny, trestu, ale také filozoficky medituje nad relativizací řádu, idejí a vědomím konce, protože dnes se všechno dokoná…

Koupit
Recenze

Vladimír Novotný: Vacant
Ukázka z knihy

Dnes se všechno dokoná, pomyslel si. Podíval se na hodinky, které ležely na jeho nočním stolku. Půl čtvrté. Ještě dvě hodiny se bude muset převalovat v posteli, teprve pak vstane, nic nesmí být nápadné, všechno musí učinit, jako by byl zcela všední den.

Otočil hlavu, oknem do pokoje prosvítala jedna z reklam na cigarety Odys, a on uviděl v pološeru obličej Jaureh. Ležela na zádech, s pootevřenými ústy. Vyhlédl z okna. Velké barevné S reklamy se slabě zachvělo. Sáhnul rukou na noční stolek, vytáhl z krabičky cigaretu a zapálil si.

„Nemůžeš spát?“ řekla Jaureh rozespale.

„Je ještě málo hodin,“ odpověděl. „To je v pořádku.“

Dnes odpoledne Jaureh najde dole ve schránce dopis:

„Jaureh, – bez jakéhokoliv přívlastku, nenapsal ani drahá nebo milá, prostě jen její jméno – myslím, že to takhle bude lepší. Dnes večer se k vám už nevrátím. Prosím nehledej mě, v práci nebudu. Určitě se ještě někdy uvidíme. Líbej za mě často naší Astrid.“ Podpis a dnešní datum.

S cigaretou mezi rty vyklouzl z postele. Připnul si hodinky na zápěstí. Zavřel za sebou dveře, prošel předsíní do koupelny. Sednul si na vanu, odklepával popel do záchodové mísy a snažil se na nic nemyslet. Jako by ještě spal. Dobře, že zanesl Petemu včera dárek. Pete bude mlčet, napadlo ho. Ihned ale myšlenku zapudil, vhodil oharek do záchodu, oheň zasyčel. Nemá cenu, aby si šel znovu lehnout, den pro něho právě začal.

Svlékl pyžamo, otočil kohoutky u vany. Vlezl do vany a nechal se pomalu obtékat teplou vodou. Kdy se takto bude příště koupat? Ve vyhřáté koupelně, v teplé vodě?

Včera měl velice důležitý rozhovor se šéfem. Šéf, podsaditý šedesátník s neuvěřitelně krátkýma nohama, na něho hleděl jako na blázna.

„Vy vážně chcete odejít z mého podniku, pane Laube?“

Přikývl.

„Mám lepší místo. Totiž … dostal jsem výhodnou nabídku od firmy … Haumand. Nabízejí o čtvrtinu větší plat, než jsem měl tady.“ „Chápu vás …“ řekl šéf a přistoupil k němu.

„Chápu,“ řekl znovu. Z jeho úst byla cítit whisky. „No nic, nebudeme se už navzájem dál zdržovat. Co říkáte?“ Podali si ruce.

„Přeji vám hodně štěstí v novém zaměstnání.“ Vyšel ze šéfovy kanceláře a cítil na čele pot.

Vana byla plná vody. Ponořil hlavu pod hladinu, začal si mýt vlasy. To s firmou Haumand byla lež. Před rozhovorem se šéfem vyhledal v telefonním seznamu soupis firem. Haumand byl jakýsi malý podnik na výrobu dětských hraček, jak se dočetl. Vyšlo to, šéf se nad tím ani nepozastavil.

Namydlil si paže a nohy, znovu se celý ponořil do teplé vody. Vytáhl nohou zátku, cítil, jak voda kolem jeho těla pomalu klesá. Jediné, čeho trochu lituje, jsou každodenní schůzky v klubu. Přivykl si na Peteho, bude mu scházet. Nahý a mokrý si rozetřel mýdlovou pěnu po tvářích a bradě. Pomalu žiletkou stíral den staré vousy. A co Astrid? Ještě není natolik velká, aby otce postrádala. Snad jí to Jaureh vysvětlí, něco si vymyslí, natolik svoji ženu zná. Otřel si tváře ručníkem, došel do kuchyně a pustil rádio. Vyhrával nějaký dixieland. Postavil konvici na vařič, vrátil se do koupelny, důkladně se otřel a začal se pomalu oblékat do šatů, které visely v koupelně na ramínku. Sako si neoblékl, zůstal jen v košili a povolené kravatě. Zalil kávu, z lednice vytáhl máslo a balíček salámu. Namazal čtyři chleby, zabalil je do ubrousku a vložil v předsíni do aktovky. Ještě ručník, vzpomněl si, a vrátil se do koupelny.

Pomalu a tiše vešel do ložnice. Nařídil budík na sedmou. Jaureh zamručela.

„Kolik je hodin?“ zeptala se rozespale.

„Půl šesté,“ zalhal, „bude třičtvrtě na šest.“ Žena se převalila na bok, slyšel její silné spokojené dýchání. Pohlédl na ni, na její černé krátké vlasy. Potom vyšel z místnosti a potichu za sebou zavřel. Vstoupil do pokojíku Astrid. Ležela na zádech, obě ruce ven z peřinky, v úrovni obličeje. Pohladil ji po černých krátkých vláskách. Shýbl se a políbil ji na čelo. Astrid se ve spánku zavrtěla. Znovu ji pohladil, opatrně vyšel z pokojíku.

V kuchyni vypil vroucí kávu, vypnul rádio, prošel předsíní, otevřel si klíčem dveře a na druhé straně je klíčem zase tiše zavřel…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *