Vznik románu v sonátové formě

Koupit
Recenze

Romana Kubicová: Pokus o analýzu formální složky
Ukázka z knihy

Nevím, kolikrát jsem za život chtěl psát deník. Poprvé, to mně bylo asi deset let – neuměl jsem pomalu ani pořádně psát, ale přesto, nebo právě proto, jsem měl pocit, že je nutné, abych své myšlenky, které nikdo jiný než já stejně nemůže pochopit – začal předávat alespoň na papír. Pořídil jsem si velký sešit a s důkladností mně danou jsem začal psát. Papíru bylo mnohem víc než myšlenek, a tak jsem toho brzy nechal.

Potom, vždycky asi tak po půl roce, jsem se ke svému deníku vrátil, ale mé zápisky byly stále kratší, takže nakonec zůstal můj sešit stejně nedopsaný.

Druhý deník jsem začal psát mnohem později, v šestnácti letech. Myšlenky byly podle mého názoru mnohem hlubší, také důležitější; krátké úvahy, samozřejmě že směšné, básničky oslavující některou z mých vrstevnic, kterou jsem třeba jen jednou potkal – ty básně byly určitě ještě směšnější než úvahy – nebo bolestínské názory stěžující si na mé okolí.

Potom vznikly i další deníky, měly však vždycky krátký život, někdy to byly jen diáře, denní poznámky s úkoly, občas drobný postřeh, poznámka; ovšem všechny později několikerým stěhováním zmizely, já jsem se po nich nikdy moc nesháněl. Byly jiné starosti a také problémy, zkrátka nebyl čas psát. Vlastně ani ne tak čas, jako takový vnitřní pocit, potřeba, které donutí člověka sednout a začít psát.

Kolik let uplynulo… dvacet, pomalu třicet let od mého posledního deníku. A teprve až teď, po tolika letech, a také po dlouhém rozvažování, jsem si znova sedl, abych se zamyslel nad čistým papírem a abych se pokusil -dneska už také s jiným cílem – napsat několik úvah a vzpomínek ze svého života. Nevím, jak bude tenhle deník dlouhý, ale chci, aby byl dopsaný. Protože vím, že bude můj poslední.

15. březen

Byl jsem dnes dopoledne chvíli venku. Ještě je zima, i když už několik dní svítí sluníčko. Na zahradě sedělo pár známých, nechtělo se mi ale s nimi hovořit o jejich stále horším zdravotním stavu. Sugestivnost, s jakou líčí své choroby, pohyby, které se zrychlují s proudem slov plných sebelítosti, gesta rukou, grimasy, to všechno prozrazuje velikou lásku k sobě samému – nikdy jindy se nedokáží vzepnout k tak živému výrazu. Pokud nehovoří o sobě, jsou neteční, vláční; možná, že právě tímto pohybovým manévrem si říkají o pozornost. Ale když se jich sejde několik, chudáků bez dostatečné lítosti okolí, je to hotové peklo. Raději jsem odešel.

Teď sedím v pokoji, bude chvíli klid, a tak se pokusím něco napsat.

Je to teď stále více stejné. Každý den je pro mne stále delší. Uvědomuji si, že mě čeká život bez jakýchkoliv peripetií. Dlouho jsem si to nechtěl přiznat, velice prudce jsem se rozběsnil, když mi to někdo z mých známých naznačil. Bál jsem se něco podobného vůbec připustit, natož to přiznat, ale je to tak. Skončit jako ostatní kolem, pouze ve vzpomínání… Já se také vzpomínkám nevyhnu, ani nechci, ale chci vzpomínat jinak, bez lítosti a křivd. Dříve, když jsem se někdy nahlas zamyslel – záměrně si chtěje s druhým popovídat – vždy skončila naše debata stejně: ukřivděnými poznámkami a obhajováním svých neúspěchů. Přišel jsem tedy na to, že je lepší být zticha. Anebo vzpomínat jen tak, pro sebe. Proto si ani nepřeji, aby mé vzpomínky byly čteny za mé přítomnosti.

15. březen (odpol.)

Vůbec si nepřeji, aby mé vzpomínky byly čteny. Pak je tedy nelogické, proč jsou vůbec psány: u mne je to otázka přebytku času, a pak: napsané myšlenky donutí člověka více přemýšlet, myšlenka, která nenapsána, je pouhým procitem plných emocí, mnohdy zastírající něco ještě více podstatného, tak formulovaná na papír, i když mnohdy nepřesně – právě díky emocím – se dá lépe přehlédnout, myslím tím globálně přehlédnout, neuteče již do podvědomí, zůstane, možná že nepřesná, ale přesto jako počáteční, k dalšímu přemýšlení. Což je to podstatné, proč si chci své myšlenky zapsat. Není to však ještě důvod k tomu, aby je četl někdo jiný.

Některé budou asi velmi soukromého rázu, budu vzpomínat na své rodiče, bratra, mé kolegy a známé – i když jich bylo za celý život dost málo. Budu vzpomínat na chvíle, které se týkaly jenom mne, a právě takové zůstanou i nadále, pouze pro mne.

Když jsem se narodil, to už bylo mému bratrovi osm let a otec se právě v té době stěhoval do Hradce. S mým narozením se už moc nepočítalo, matka byla v té době dost nemocná, vlastně to byl zázrak, že jsem ještě přišel na svět. Také se jí mým narozením dost přitížilo, takže já ji pamatuji stále jen jako nemocnou, slabou ženu, tichou, ale nestěžující si, stále, až do poslední chvíle přemáhající svůj osud…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *