Daidalova zoufalství – Lidové noviny

Zvláštní, mrazivě děsivý svět zoufalců

V čem je svět zoufalců tak zvláštní, mrazivě děsivý a plný temného očekávání? V čem je zároveň tak uvěřitelný? Příběhy jsou ve všech možných modalitách tohoto slova hraniční. Všech třináct povídek se točí okolo velkého tématu smrti, každá po svém: jednou je v centru autorovy pozornosti hrobník s lopatou upnutý na svět svého hřbitova, podruhé malý chlapec poprvé se setkávající se smrtí milované osoby; potřetí stárnoucí herečka bilancující svůj život na pozadí sebevraždy svého mladého milence, nebo „básník“ epitafů. Originální je i smrt Kristova nazřená pohledem bohatcova vraha, lotra po levici, stejně jako několik zkonkrétnělých modifikací daidalovské metafory.

Všichni tito antihrdinové mají kromě nosného tématu a nazírání světa zúženého do intimní štěrbiny možností své perspektivy společné vyšponování motivací, charakterů a skutků na hranici absurdity: kopfrkinglovsky vychovaný hrobník se raději nechává pohřbít, než aby svěřil svůj milovaný domov – hřbitov do rukou potomkovi s nehrobnickou krví.

Děd Aloe skutečně stvoří křídla pro svého vnuka, aby ho uchránil před obávaným Freskem. Muž kopající si vlastní hrob, jelikož jednou existuje jeho vytisklé parte, a je tudíž potřeba respektovat tato napsaná pravidla. Všechna vyprávěcí já bychom mohli označit za šílence. Specifikem Kameníčkových hyperbol je ovšem jejich důvěryhodnost a podání tragikomické abnormality na malé ploše výkonnými prostředky jako podobenství pro každého.

Ačkoli hrůzy války nejsou v knize ani jednou výslovně zmíněny, přinejmenším ji tušíme na pozadí mnoha příběhů (Fresco, Vůdce v povídce Putzi Hanfstaengl, „stěhování“ v příběhu Výlet).

V časoprostoru děje se můžeme jen dohadovat z několika náznaků, a ty také prostředkují kompoziční spojnici souboru, jakou je například kurzivou akcentované škrtidlo – kravata (vypjatá tragikomičnost příběhů nutí spíše k přiškrcenému kuckavému smíchu než zrovna k nevázanému řehotu), pohledy k nebi a pálivému slunci a stálá přítomnost hrozby.

Kameníčkova sbírka je komponována od rychle gradovaných kratičkých povídek po větší celky, v nichž dává autor nahlédnout do charakterů postav podrobněji; napětí však setrvává, nezávisle na délce vyprávění. Je udržováno především šetrností při zacházení se slovy, jejich řazením, precizní prací s vnitřními monology, úsporností při fabulaci, nepostřehnutelnou přítomností vypravěče a zajímavou retrospektivní stavbou povídek.
Psát dobré krátké alegorické příběhy a invenčně čerpat z mýtu není v našich krajích zvykem: o to větší úspěch pro Jana Kameníčka.

Lidové noviny, 3. Března 2004
Olga Stehlíková

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *