Dům (Doslov) – Dr. František Kautman

Jan Kameníček patří nepochybně do kategorie spisovatelů kafkovského typu

Tím nemíním nějaké kopírování Kafkova stylu či využívání kafkovských postupů, které zaplavilo světovou literaturu druhé poloviny 20. století a v nepovolaných rukou se ukázalo právě tak neplodné, jako každé jiné epigonství.

Kameníčkova literární biografie se také neodvíjela za psacím stolem či v „tichu pracovny“. To by asi sotva byl napsal dvanáct rozhlasových her a povídek, televizní balet a tři monodramata. I když otiskl několik povídek v časopisech a napsal řadu novinových článků, svá rozsáhlejší románová díla nepublikoval z pochopitelných důvodů: i kdyby se odvážil za „normalizace“ s některou z těchto svých prací (Inkarnace, Damnatur, Synopsis, Konvikt) zajít do redakce některého z „kamenných” nakladatelství, v nejlepším případě by mu shovívavý redaktor řekl: „Ale tak se nepíše!“ Proto se musel uchýlit do samizdatu a oficiálně publikoval pouze „Rekviem za kantora Bacha“ (Čs. spisovatel, 1988) znamenitě napsanou sondu do klíčové fáze života slavného hudebního skladatele.

Zde je totiž jeden z charakteristických momentů Kameníčkova literárního „habitu“ – propojení literatury s hudbou. Kameníček sice vystudoval stavební školu, ale maturoval také na konzervatoři a hudba velice ovlivnila jeho život. Pomineme-li Bachovskou etudu, nejvýrazněji se to projevuje v jeho próze „Vznik románu v sonátové formě“ (nakl. KOS 1993), v níž ovšem nejde o nějakou symboliku slov nebo “hudbu slov“, ale o záměrné propojení literárního a hudebního strukturování světa.

Dům, který je druhou částí volně řazených celků větší skladby, je konstruovaným modelovým příběhem současného světa. Bylo by zbytečné násilně zde hledat spojnice k politickým „konkrétům“. Fenomén totalismu není omezen jen na politický a společenský život a není také jen poznávacím znamením fašismu či komunismu. Moderní svět se přímo před našima očima proměňuje v kulisy pro panoptikum a lidé se svými pocity i intersubjektivními vztahy stávají panoptikálními figurinami, loutkami. Sami si svůj svět nesmyslně uzavírají a hierarchizují. Podřizují se pofidérní moci, která sama o sobě nevzbuzuje ani respekt, ani hrůzu, ani nedisponuje faktickou silou. Je fetišem, občas sentimentálním a směšným, ale přesto všemocným.

Do tohoto soukolí zapadají individuální osudy realizované v banální každodennosti. Její atmosféry Kameníček dosahuje prostředky francouzského „nového románu“ (což neznamená, že tak činí vědomě – může jít o paralelismus metody), které ještě umocňují kafkovský „protokolarismus“ zaznamenávání románových či povídkových dějů.

Prototypy (či spíše „archetypy“) Kameníčkových postav starců, mužů, žen, dítěte – postavy spíše snově se pohybující – obyvatel záhadně přístupného i nepřístupného „domu – pasti“ (dá se do něj vstoupit, ale nelze z něj odejít) se bojí vzájemného dotyku (existenciální „nemožnost intersubjektivních vztahů“) a přesto konají (či jsou nuceny konat) jakési kolektivní exercicie, v nich se mísí strach s pokorou před anonymní mocí, ztělesněnou v „domovníkovi“.

A kdo je ten „domovník“? Pokleslý „bůh“ či jeho zástupná figura? Nebo fetiš, fikce, kterou si lidé sami vytvoří a pak se jí bojí?

Problematika evidentně kafkovská, Kafkou mnohokrát demonstrovaná a kafkovskými badateli nesčetněkrát nejprotichůdněji interpretovaná – včetně polohy náboženské. I postavy „Domu“, jakéhosi zjednodušeného „labyrintu světa“, se pohybují na pomezí své biologické vázanosti a vzepjetí k transcendentnu (symptomatizovaného pro Kameníčka typicky hudbou a malířstvím), odkud plyne osudová dichotomická rozpolcenost kulturního a civilizovaného člověka.

Řešení? To ovšem není u Kameníčka právě tak jako u Kafky, Ladislava Klímy či existencionalistů. Ostatně, kdo se o ně s konečnou platností pokusil, ztroskotal, byť by ono ztroskotání zaznamenaly až generace o desítky let mladší. Víc zneklidnit Kameníčkův román nedokáže. Ale ono to v epoše ďábelských „konečných řešení“ zase není tak málo.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *