Experiment „Dům“

Nejvýraznější umělecké podobenství, které obsáhlo hlavní rysy světa 20. století, vytvořili ve svých dílech Kafka, Canetti, Čapek, Orwell, v rovině formální se o to pokusili autoři tzv. francouzského nového románu, z nichž patří k nejvýznamnějším Nathalie Sarrautová. U těchto autorů i ve vlastní zkušenosti občanské a umělecké hledal inspiraci Jan Kameníček, který zobrazil v novele Dům (nakl. Primus, 1990) model jakési totalitní ministruktury, do níž proniká náhodně, se zcela prozaickým, ba praktickým záměrem, člověk zvenčí.

Kulisou příběhu je tajemný dům ztracený v prostoru, v čase, kde vládne nájemníkům násilnický domovník v montérkách a kožené zástěře. Nájemníci, žijící den ze dne ve strachu, že se zřítí střecha domu, chtějí odvrátit toto nebezpečí aktem zvaným “prosení”, při němž se formou litanie obracejí k Neviditelnému, který sídlí údajně na půdě domu. Praktické kroky na opravu nepodnikají, spoléhají na domovníka a na nadpřirozenou moc Neviditelného.

Symbolika příběhu je zapředena do pletiva konkrétních reálií, ozvláštněna sexuálními zážitky hrdiny s ,,andělskou” ženou a násilím, vrcholícím uřezáním pohlaví mladíkovi, jednomu z obyvatel domu, což má zřejmě symbolizovat totalitní ničení tvůrčí potence člověka, jeho spontaneity, která je pro moc ztělesněnou v příběhu domovníkem nebezpečná.

Příběh samozřejmě vyvolává u čtenáře různé pocity a otázky, týkající se existence člověka a možnosti jeho svobodné volby a činu v daných podmínkách, prostředí a za určitých okolností. Čtenář se například může ptát, proč se obyvatelé z domu nevystěhují, proč neudělají něco konkrétního pro opravu střechy, proč se podřizují násilnickým způsobům domovníka, který je nesmyslně trestá (a nechá si tresty všemi odsouhlasit). Odpovídat na tyto otázky smyslem příběhu však ale není. Mají být spíše mostem od podobenství ke skutečnosti, k zamyšlení nad realitou skutečnosti, která nás obklopovala v minulých desetiletích. Vždyť mnohé z modelových situací příběhu mají právě v této realitě snadno identifikovatelný zdroj, jsou vlastně metaforami této civilizační reality, z níž vyplynula zcela specifická podoba totalitarismu, zneužívajícího sociálního tlaku, existenční nejistoty, slepého podřizování se vůdci či vládní skupině, pudu k násilí…

Dům, který je druhou částí třídílné skladby (Konvikt, Dům, Město), je modelovým příběhem současného světa. Fenomén totalitarismu není jen znamením nacismu či komunismu, ale je i původním znakem vývoje, který nyní prožíváme.

Moderní svět se přímo před našima očima proměňuje v kulisy panoptika. Postavy se zde podřizují pofidérní moci, která sama o sobě nevzbuzuje ani respekt ani nedisponuje faktickou silou. Prototypy Kameníčkových postav jsou spíše snové a snově se pohybující obyvatelé záhadně přístupného domu – pasti. Zde se konají jakési kolektivní exercicie, v nichž se mísí strach s pokorou před anonymní mocí ztělesněnou v domovníkovi. A kdo je ten „domovník”? Pokleslý „bůh” či jeho zástupná figura? Nebo pouhá fetiš, fikce, kterou si lidé sami vytvoří a pak se jí bojí?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *