Dům – Lidové noviny

Modelové světy v prózách Jana Kameníčka

Jan Kameníček (nar. 1955) patří ke generaci, jejíž prozaičtí představitelé dovršili postmoderní tendence rozkladu výpravnosti, příběhu a zápletky (Brabcová, Rákos, Pitínský, Hnát Daněk ad.). Jeho prózy jsou však jiné.

Prozaické práce Dům a Konvikt mají spíše rozměr novel než románů a jejich stylový ráz je řadí k pracím reflektujícím ovzduší předlistopadového světa. Autor je zamýšlel jako součásti triptychu (třetí část nese název Město), zřejmě usilujícího vyjádřit duchovní ovzduší nejen našeho, nýbrž vůbec moderního světa. František Kautman v doslovu k svazku Dům hovoří o kafkovském rázu této prózy. Obraz fiktivního světa a jeho výrazně modelová povaha tomu na první pohled nasvědčuje. Autor tu konstruuje prostor imaginárního domu, do něhož vstupuje návštěvník zajímající se o jeho koupi.

Předpokládané vlastnictví se však pro něho stává pastí, z níž nenalézá únik. Jakousi nepostižitelnou silou je přitahován k domu a jeho obyvatelům. Ti představují různé literárně odvoditelné typy: je tu slepý stařec disponující Knihou mýtů, jenž je provázen děckem jménem Id (navozuje psychoanalytické motivace); dále je tu kafkovsky bezbranný mladík trpící komplexem svého panictví (nemužství), muž s vousem střízlivě se distancující do mystických exercicií obyvatel domu, jenž také jediný uchovává ve svém bytě umělecké obrazy, “andělská” žena poskytující příchozímu sexuální rozkoš a další. Především je tu však domovník, osoba krutá i laskavá zároveň, která ovládá i tyranizuje obyvatele domu. Mezi ostatními figurami vyvolává ve čtenáři nejvíce otázek po jejím symbolickém smyslu.

V Kautmanově doslovu dostávají tyto otázky konkrétní podobu – je to pokleslý bůh, jeho zástupná figura, nebo fetiš vytvořený lidmi samými z potřeby mít nad sebou autoritu zbavující je odpovědnosti za vlastní životy? V této postavě Kameníčkův svět nabývá rysů antitotalitních; v podtextu se rýsuje obhajoba svobodného myšlení vzdorujícího předsudkům a pověrám kolektivu. Zároveň je tento svět proniknut kafkovským vědomím osudové viny spojené s eschatologickým tušením katastrofy vedoucí ke zhroucení domu. Jeho příčinou je zchátralost střechy (chybějící představa završující ideje?). Katastrofa v závěru nastane a přežije ji pouze (nevinné) dítě. Románem se tedy vine jistá fabulační linie, která mu zachovává podobu příběhu, byť slibně abstrahovaného v modelový symbol.

Aleš Haman
Lidové noviny, 27. 11. 2001

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *