Dům – Mladá fronta

Horor i podobenství

Alegorický obraz lidského společenství a jeho dobrovolně přijímaných a sdílených bariér a přikázání vytvořil letos teprve sedmatřicetiletý Jan Kameníček v sugestivní novele Dům, jejíž vydání je zatím nejvýznamnějším edičním činem nakladatelství Primus na poli původní české prózy.

Autor debutoval knížkou Rekviem za kantora Bacha (Čs. spisovatel 1988), řada jeho prací, tvrdošíjně odmítaných oficiálními lektory coby „výlučné“, však po léta kolovala v samizdatu. A tak i uveřejnění novely Dům v Primusu pokládá Kameníček za druhé vydání svého textu…

V autorově vyprávění zavítáme do tuctového domu: jistý muž si ho chce prohlédnout, víckrát však už z něj nevykročí, octne se v mikrosvětě, z něhož není návratu, je vtažen do víru negativních i pozitivních pravidel a reliktů, podílí se na lidském lpění na řádu a ideálu, které ovšem mohou mít velice obskurní podoby a tragické následky. Zde je tento ideál stejně mystický jako přízemní, nadčasově se do něho promítá absolutno, jež je obyčejným smrtelníkům upřeno („Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu,“ volí autor jako motto slova 2. knihy Mojžíšovy). A tak musí Kameníčkův hrdina, který je stejně jako většina postav bezejmenný a v podstatě se vzdává i své minulosti, projít v alegorickém labyrintu domu křivolakou cestu od pravdy k přetvářce, od vzdoru k rezignaci, přičemž to mohou být pouhé mimikry vědomí směřujícího k vyšší pravdě a skutečnější svobodomyslnosti.

Pokud se tento subjekt stává symbolem hledání a vývoje, roli univerzálního zla hraje v novele hrubý a násilnický domovník, jakýsi pomocník ďáblův, jenž se vydává za svatosvatého zvěstovatele hrozící zkázy… Kameníček je výtečný stylista, jeho příběh má hluboké napětí a v dějové tkáni jeho prózy nejdeme působivé filmové střihy, rovněž atmosféru domu coby ponižujícího vězení a současně rajského místa vylíčil prozaik mistrovsky.

Po stránce myšlenkové však vyznění příběhu pokulhává, je příliš tezovité, nepřekračuje rovinu základní alegorie, dospívá pouze k variaci světa Kafkova či třeba Bunuelova (nebo surrealistických snímků Jana Švankmajera). Pokud však F. Kautman v dovětku ke knize praví, že „víc než zneklidnit Kameníček nedokáže“, není to ani trochu málo! Právě literární kultura má přece zneklidňovat mysl a duši čtenáře, třeba i připomínáním apokalyptického pojetí moderních dějin.

Vladimír Novotný,
Mladá fronta, 12. 9. 1992

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *