En ten tý ny (doslov) – Radkin Honzák

Mystičtí vykladači tarotu tvrdí, že znalci velké pravdy, která nemůže být sdělena nezasvěceným a musí zůstat zachována pro budoucí, udělali to, že je skryli a zamaskovali do profánního roucha, kde ji nepovolaný hledat nebude: do karetní hry. Dvanáctá karta velké arkány se jmenuje Viselec a zobrazuje muže připoutaného za jednu nohu hlavou dolů na břevnu překříženém mezi dvěma sloupy. Muž má ruce svázané za zády a z jeho kapes padají na zem mince. Je to karta symbolizující vnitřní obrat iniciovaný a provázený utrpením. Třináctá karta je Smrt: kostroun s kosou chodí po poli a stíná vše živé. Z usekaných hlav a částí údů však vyrůstá nový život, život duchovní…

Kameníčkova novela En ten tý ny, téma o lásce a nenávisti, bezprávím hýřící mocí a úzkostnou bezmocností a zákonitě také a především o životě a smrti, o bytí a nebytí. Postupné rozvolňování formy až za oblast volných asociací do psychotické logorrhoe svádí povrchního čtenáře k neméně povrchnímu soudu, že autor jednoduše „hodil na papír“, co zažil. Klasicky popisovaná Oidipská problematika nabídne psychiatrizujícím kritiku za toto prohlášení ještě vykřičník. Jako odborník je ale mohu ujistit, že to tak zdaleka není. Respektive tak jednoduché to není. Blíže pravdě se zřejmě dostanou ti z psychologizujících posuzovatelů, kteří budou v sevřeném dějovém příběhu vnímat existenciální úzkost. Těm dávám za pravdu, i když současně namítnu, že její reflexe skutečně přesahuje autorův osobní vztah a je povýšená do roviny dotýkající se nejen jeho a jeho generace.

Jan Kameníček mě naučil mnoho o struktuře, kterou nazýváme hrdě naše já, o té části psychiky, na které s marností korelující s její povrchností houževnatě lpíme, považujíce ji omylem za vlastní duši. A mám dojem, že právě o rozporu mezi já a duší mluví dílo. Vzdání se svého já pro autora znamenalo nalezení své duše, tak vnímám text, když jej nyní znovu čtu a konstatuji změny proti původní podobě. I změny textu nesporně prospěly, udělaly jej méně exkluzivním, aniž snížily náročnost.

Jan Kameníček je nesporný profesionál v nejlepším smyslu slova, prokázal to jak v rozhlasových hrách, tak v několika prózách. Tato novela se od jeho dosud publikovaných prací liší v tom, že autor nabídl sám sebe otevřeněji, než bývá zvykem. Překonal však zdárně pokušení setrvat u vzhlížení na vlastní já v narcistním zrcadle, a své vidění přetavil do literárního díla. Nenechme se mýlit jeho nabídnutým řešením, patří mezi jeho rafinované fixce; kniha je ve skutečnosti plná provokativních otázek.

Podle vykladačů tarotu je v jednadvaceti kartách zakódován návod k mystické cestě. Výchozí postavou je Alef – Kejklíř, potencionálně každý z nás, který může dojít až do kosmického vejce Světa. Zvláštní postavení má karta bez čísla nazývaná Blázen a jako taková podléhající protichůdným výkladům. Podle jedněch znamená osudový krok stranou a pád do propasti, podle druhých ideální stav dětské duše plné vnitřní svobody. Pokud tedy jde o tu část otázky, která zní: „A není Blázen?“, nepomáhá mi v řešení ani znalec talmudu a laureát Nobelovy ceny Elie Wiesel:

„Otázky, které pokládáš, jsou nesmírně zajímavé,“ pravil Simha.
„A kde jsou odpovědi?“ zeptal jsem se dychtivě.
„Ty třeba také někde jsou, ale ty otázky jsou opravdu dobré…“

Radkin Honzák

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *