Ikarovy monology – Petr Dědeček

Čtrnáct nových příběhů Jana Kameníčka

Spisovatel Jan Kameníček buduje pro čtenáře už přes dvě desetiletí svůj vlastní kafkovskou atmosférou prosycený virtuálně realistický svět. Ne jako kafkovský epigon, ale jako zdatný pokračovatel těch nejlepších kafkovských tradic. Tímto směrem jde i Kameníčkova nová sbírka Ikarovy monology, čtrnáct příběhů včetně úvodu a závěru, které můžete dílem prožít a dílem zaslechnout. Druhá varianta je pro čtenářský prožitek přirozenější.

Jsou to příběhy, kde detaily ani mnohé důležité souvislosti neznáte a nikdy nepoznáte. Příběhy jakoby odposlechnuté z rozhovoru dvou cizích lidí při jízdě ve vlaku, v metru či v tramvaji. Příběhy, jejichž torzovité úseky jste v šumivém shluku zaslechli při čekání u holiče. Příběhy, které se k vám nějakým nedopatřením dostaly v útržcích neuspořádané korespondence. Tušíte za nimi konkrétní lidi, konkrétní osudy, konkrétní příběhy. Tušíte…

Ptáte se: Kdo? Proč? Kdy? Jak? A jen na některé z těchto otázek dostáváte od Jana Kameníčka odpověď. Jakoby se autor těšil s vašeho tápání a sám vás uzavřel v jakémsi krétském labyrintu. Jako by právě Kameníček byl oním Daidalem, jehož použil v názvu předešlé sbírky Daidalova zoufalství. Jako by jakýsi neidentifikovaný hrdina bez tváře byl oním neposlušným Ikarem. A čím se při čtení stává čtenář? Chvíli pozorovatelem a posluchačem, chvíli však snad i Daidalem a chvíli zas možná též Ikarem.

Kameníček ve své nové sbírce představuje události zcela všední, až fádní, nabyté však elektrizujícím napětím nevyřčeného. Jindy Kameníček přichází s příběhy zdánlivě přehlednými, někdy psychologicky vážnými, jindy pitoreskními. Čtenář ergo posluchač i pozorovatel je součástí panoptika roztodivných příběhů, které však mají jasnou strukturu i tónování. Jde vlastně o čtrnáct různých individuálních variací na lidské příběhy. Čtrnáct studií lidské psychiky, emocí a lidského pachtění. A z každého dalšího příběhu vystupuje Kameníčkův kafkovský svět trochu jinak.

V Kameníčkovi se ani zde nezapře jeho vztah k hudebnímu prostředí, jemuž se mnoho let věnoval jako rozhlasový a televizní scénárista a jemuž dal zaznít i v několika svých předešlých knihách (Rekviem za kantora Bacha, 1988; Vznik románu v sonátové formě, 1992). Jako by si už tenkrát připravoval půdu pro příběhy komponované podle hudební logiky, v nichž však může mnohem více akcentovat psychologii postav. Stavba je ovšem srovnatelná s hudební formou. Po úvodní autorské adaptaci příběhu Lidského hlasu Jeana Cocteaua přichází dvanáct nezávislých mikropříběhů. Celou skladbu pak uzavírá Coda, samostatný autorský tvar pro úplný závěr. Zároveň je to nula a zároveň je to plus…

Z výsledné podoby má autor bezpochyby radost i díky tomu, jak si se čtenáři-posluchači dovedně pohrává. Nutno ovšem říci, že spokojeni mohou být i čtenáři-posluchači. Z Kameníčkovy hudební produkce zapsané slovy do jednotlivých povídek, odcházejí jiní lidé, než kteří na produkci přišli. Ikarovy monology Jana Kameníčka budou i po přečtení vyvolávat rezonanci čtenářova nitra.

Ke čtení doporučuji zvláště před spaním, ačkoli některé oddíly jsem se vzrušením četl i v tramvaji.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *