Konvikt – Lidové noviny

Ústav s výchovným dozorem

Kameníčkova próza Konvikt, nese sice ještě určité rysy kafkovské (je tu rovněž atmosféra viny a trestu). I tentokrát jde o klauzurní svět, v jakém se pohybuje vypravěč vyjadřující se v první osobě jako účastník a protagonista událostí. Jestliže Dům představoval izolované modelové prostředí, v němž události i postavy nabývaly povahy podobenství, pak prostředí Konviktu je v tomto ohledu méně alegoricky interpretovatelné (sám název Konvikt znamená “ústav s výchovným dozorem”). Je to obecně řečeno prostředí určené k průpravě chovanců k určitým cílům (ty se vyjevují až v samém závěru).

Figury, jež se tu pohybují, jsou mnohem abstraktnější – liší se například barvou, některými vnějšími atributy, kostýmy či prostě fyzickými vlastnostmi. Prostředí se vyznačuje kontrasty (těsné komůrky, mučírna s hákem, zahrada s růžemi, ulice). Dějová skladba nabízí řetězec událostí, v nichž se střídá trýznivé utrpení s okamžiky fyzické slasti a touhy vymanit se z otrocké závislosti, získat moc a svobodu (příběh končí vraždou trýznitele a únikem z vězeňského labyrintu). Vyznívala-li předchozí próza jako podobenství bohohledačství, působí Konvikt jako symbolický obraz zápasu vědomí o sebeurčení a totožnost s otrockou pasivitou i s pokušením stát se součástí (sadomasochistické) vlády nad druhými.

Kameníčkovy prózy se odlišují od tvorby jeho vrstevníků svým zaměřením na základní problematiku lidské existence. Prezentují v symbolicky zašifrované podobě trýznivé hledání životního smyslu, na něž řada jeho generačních druhů při přechodu k postmoderní poetice rezignovala. Působí proto také jako výzva, aby si čtenář položil otázku, čím může být pro nás umění: má to být inteligentní hra, nebo nezastupitelné sdělení (hodnot)?

Aleš Haman
Lidové noviny, 27. 11. 2001

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *