Mezi spánkem – Host

Model k&k

V řadě próz publikačně započaté roku 1988, tempo jejíhož růstu svědčí o solidní autorské produktivitě, se Jan Kameníček opakovaně vrací k existenciálním otázkám lidského života v současném světě, k hledání jeho duchovního rozměru, utvářenému dobou zdánlivě „neomezených‘ možností. Ke svému tématu přistupuje zpravidla s využitím interpretačně otevřených modelových příběh budujících svá podobenství pomocí různých nejednoznačných symbolů a antihrdinských postav, které balancují na hraně alegoričnosti v prapodivných, mnohdy absurdních situacích, do nichž jsou autorem nastrčeny. Nepřehlédnutelným vzorem Kameníčkova způsobu psaní, k němuž ve svém díle on sám opakovaně odkazuje (mimo jiné prostřednictvím citací celých pasáží z dopisů ve Vzniku románu v sonátové formě, 1992), je Franz Kafka, guru některých prozaiků v letech šedesátých, vytěžujících — obdobně jako Kameníček — možnosti literárních modelových konstrukcí a podobenství.

Kafkovská paralela prostupuje také román Mezi spánkem. Celá jeho ústřední „zápletka (v závěru ovšemže jen nejednoznačně „rozpletená) působí, jako by byla transponována z Kafkova Procesu. S touto literární výpůjčkou si v narážce intertextuálně pohrává sám autor: „Připadal si jako odsouzený K. v jakémsi Procesu, ale na rozdíl od Kafkova hrdiny si myslel, že situaci zvládá s přehledem. Později zjistil, že ani on situaci nerozumí a jak je mylné si představovat, že on je režisérem svého vlastního příběhu‘ (s. 143).

Protagonistovi románu Mezi spánkem je jednoho dne neznámým mužem zčistajasna oznámeno, že mu zbývá jen půl roku života, ačkoli je právě v letech „nejlepších“. Tento absurdní, nevysvětlený soud, tak blízký tomu Kafkovu, stojí na počátku vytrvalého rozvíjení tématu viny a následného trestu, jejich přijetí či vzpoury proti nim, které se táhne napříč celým románem. V kontextu hrdinova dosavadního i současného života však tento rozsudek nabývá rozměru jakéhosi metafyzického trestu za zmarňující způsob, jímž je žit.

Román je neútěšným (a také dosti rozvleklým) putováním egocentrickou myslí hrdiny, pohybujícího se vesměs mezi nesmyslným lhaním a manipulováním druhými, které mu přináší samolibé uspokojení. Zároveň v něm však rozpoznáváme postavu velice osamělou (jeho jediný přítel je zároveň jeho psychiatrem) a takřka „modelové“ zosobnění samoty jedince moderního věku odpadlého Od tradičních vazeb a způsobů spolubytí, které však technické vymoženosti dneška dosud nedokážou uspokojivě zastoupit.

V hodinách osamělého pití je mu společníkem televize (Kameníček zde nepřímo kritizuje tristní pokleslost jejích pořadů) a komunikace s „blízkými“ se odehrává převážně prostřednictvím mobilního telefonu, který se v motivické struktuře románu objevuje až s iritující frekvencí jako ústřední symbol současného čím dál virtuálnějšího bytí. Neustálé návraty tohoto motivu však s přibývajícími stránkami působí také čím dál stereotypněji. Tento dojem bohužel provází rovněž většinu hrdinových aktivit celé střední části románu, což by tolik nevadilo, kdyby tuto monotónnost překlenul dynamizující způsob jejich podání nebo ztvárnění.

K ničemu takovému však nedojde. A tak čtenář spolu s vypravěčem zabředá do kolotoče stále se opakujících vytáček hlavní postavy, jejího opíjení se a bolestných kocovin, dalších a dalších telefonování „mobilem“, a sebelítostných litanií. Kameníčkův hrdina sice nevyužije lhůty, která mu zbývá, ke smíření s rodinou a blízkými, a tím snad i se sebou samým, zato se pod existenciálním tlakem blížícího se konce rozpomene na četbu literárních klasiků (,‚Šťasten, kdo dokáže poznat příčiny skutečností vzpomněl si na Vergiliův citát“; s. 154) a především svých oblíbených filozofických autorů (zejména pak Schopenhauera), z nichž Kameníček zařazuje — obdobně jako ve výše zmíněném díle — obsáhlé citace.

Románový protagonista tak působí sice poněkud inkoherentně — dokáže se nadchnout Baconovým esejem O zahradě stejně jako tím, že si z lidí tropí žerty prostřednictvím falešných inzerátů nebo že svým „podnikatelským“ telefonním hovorem zaimponuje chlapci obsluhujícímu v Mac Donaldu —‚ avšak dovoluje autorovi vnést do textu závažné myšlenky k oněm existenciálním tématům, která tímto způsobem nastoluje jakoby s ještě větší vahou.

Postupně se zde tedy seznámíme s úvahami různých autorů (včetně Kameníčka) nad problémy viny, smrti, pasivity a plynoucího času, avšak v díle, z nějž vyzařuje spíše jeho konstruovanost a určitá nekompaktnost nežli naléhavost, jež by sugerovala reálnost prožitku všech těch palčivých návratných tázání. Kameníčkův román tak bude zřejmě působit spíše jako více či méně umně vystavěná alegorická hra na existenciální motivy než jako příběh k těmto existenciálním otázkám provokující, třebaže autor tuto hru nejspíš bral doopravdy.

Petr Lyčka
Host, 10/2005

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *