Mezi spánkem – Tvar

Román až příliš obratný

Jméno spisovatele Jana Kameníčka (1955) nepatří k příliš známým. Ve skutečnosti je už léta profesionálem, tj. žije na tzv. volné noze a adaptuje romány pro rozhlas i televizi a je zároveň autorem próz Rekviem za kantora Bacha, Dům, Vznik románu v sonátové formě, En ten tý ny, Konvikt a Daidalova zoufalství. Loni vydal román (či novelu?) Mezi spánkem. Už titul vyjadřující smysl obsahu naznačuje, že půjde o cosi „za“ životem, o cosi mimo něj, o bytí žité jakoby ve spánku. Záložka vysvětluje, že bezejmenný „anti hrdina“ se pohybuje bezcílné při osamělém hledáni vlastní identity, jsa uhranut hrozbou neznámého muže, že mu zbývá do konce života půl roku. Tato postava rozvedeného otce malého chlapce Jakuba, který žije s maminkou Alicí, herečkou, je naprosto rozvrácena představou zabitého muže na silnici a tajemným sdělením o svém blízkém konci. Má jediného přítele lékaře (zřejmě psychiatra), který mu poskytuje uklidňující léky a dokonce mu na několik dní umožni pobýt v nemocnici, v níž šéfuje. S tím si rád povídá, přesněji se mu zpovídá, zatímco s vlastní matkou vdovou má vztahy napjaté, prostě si s ní nerozumí…

Příběh, se pohybuje na rozhraní reality a zamlženého snu, fikce – přesněji řečeno halucinací, výmyslu, fantazie, smyšlenky. Náš bezejmenný „antihrdina“ pracuje jako architekt v jakémsi ateliéru, kam nikdy nenahlédneme, komunikuje vlastně jen s pomocí mobilu a pohybuje se výhradně v autě. Bezbřeze si vymýšlí (nejen své křestní jméno: Pavel, pak Jaromír) to, co prožil, a byl „schopen nakonec jít jen s kurvami“. Tyto jeho duševní propady jsou důsledkem nezřízeného pití, zaháněl napětí a úzkost, ale tím už spěl „k vrcholné formě alkoholismu“, Bývalá žena ho považuje za blázna, ostatní mu radí, aby si odpočal od přepracování na dovolené, ale on se stále jen domnívá, že jde o pouhou „ztrátu rovnováhy“.

Tento technik je zároveň zasvěceným čtenářem filozofických knih Schopenhauera, Plotina, Montaigna, Epikteta a esejů Baconových (zejména O zahradě), z nichž jsou zde kurzivně citovány dlouhé pasáže. Když se vydává na cestu, přibaluje si do tašky Cestu ke stáří, Tři muže ve člunu a Mezi spánkem od Steinmanna (Kameníček?) – je to snaha dovést příběh k jakémusi hlubšímu smyslu, nikoli pouze „realisticky“ popisovat, co se se světem děje. Jeho „antihrdina“ např. říká svému lékaři: „ani nevím, co je sen, a co není. Nevím, jestli nespím zrovna teď.“

Líčením hrdinových halucinací chce autor na samém začátku navodit zdání skutečnosti. Děj začíná tím, že nalezne na silnici mrtvého muže, jemuž z ucha vytéká pramínek krve – vydržel totiž „pít v jednom kuse, do totálního vyčerpáni organismu“. Závěr tuto situaci doslova opakuje, jenže už zřejmě „v reálu“: „(…) v rychlosti devadesáti kilometrů najel do mužových zad (…) několik metrů od něho ležel na zemi muž (…) z ucha mu vytékal pramínek tmavé krve.“ Vypravěč nasedl do vozu a rozjel se…

Autor bohužel nedokázal sklenout mezi začátkem a koncem spojovací oblouk. Jan Kameníček si – po mém soudu – nabral tolik úkolů, že je dokázal jakžtakž splnit tím, že jim propůjčil svou vypravěčskou obratnost, ale nestačila mu už síla splnit je na umělecké úrovni, která vykoupí všechna ta záhadná místa příběhu, v nichž se člověk stává součástí „nadmíru dobře inscenované hry“, jak to slibuje záložka obálky.

Milan Jungman
Tvar, 14/2005

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *