Mezi spánkem – Lidové noviny

Pokus o protějšek Kafkova Procesu

V románě Jana Kameníčka Mezi spánkem demonstruje člověk duchovní chudobu, jakou trpí postmoderní kultura.

Jan Kameníček (nar. 1955) zaujal svou knihou Daidalova zoufalství (2003), teď se objevuje jeho další román Mezi spánkem. Již v dřívějších pracích (Dům, Konvikt) se prosazoval výrazný rys autorovy poetiky – směřování k abstraktním modelovým fikcím působícím spíše jako podobenství úzkostného niterného hledání či bloudění v labyrintu neznámého a nepřátelského světa. Nová autorova próza nese zřetelné stopy kafkovské inspirace. Projevuje se to zejména v konstrukci zápletky: architekt středních let potká na náhodné projížďce autem neznámého muže, který mu oznámí, že do půl roku zemře. Jak si nevybavit Kafkův Proces, v jehož základu je rovněž ortel, jejž sdělují nevinnému a nic nechápajícímu úředníkovi dva neznámí muži.

Autor knihy Mezi spánkem však situaci komplikuje tím, že postižený muž je neurotik, navíc se sklonem k alkoholismu, jenž u něho vyvolává výpadky paměti. Na rozdíl od Kafkovy postavy je ženatý, ale žena se synem žijí odděleně. Příběh se rozvíjí v jakýchsi dvou liniích, jež se vzájemně proplétají; jednu tvoří pátrání po neznámém zprostředkovateli rozsudku nad architektovým životem, druhou pak jeho soukromé problémy (deprese, sklony k sebevraždě) projevující se v opětovných poradách s psychiatrem, v náhodných setkáních se sexuálními partnerkami, v občasných (neúspěšných) kontaktech s rodinou, s manželkou a se synem, ztroskotávajících na neporozumění, zejména ze strany mužovy, a nakonec i v pobytu v psychiatrické léčebně (bylo by zajímavé pokusit s o přehled psychicky vyšinutých protagonistů v naší současné próze – možná i to by něco napovědělo o mentálním stavu naší společnosti).V stereotypech životní banality zaniká dramatický základ zápletky a příběh svou rozvláčností, zpestřovanou jen občas protagonistovými pijáckými excesy, se nebezpečně blíží nudě (možná že ve čtenáři měl být vyvolán pocit prázdnoty života).

Postavy „bez těla“

Problém je v tom, že autor zápasí se dvěma protikladnými poetickými postupy – na jedné straně setrvává u svého alegorizujícího, abstraktně modelového postupu, jímž vytvářel své dosavadní fiktivní světy. Projevuje se to nejen v lokalizaci příběhu odehrávajícího se v abstraktních kulisách interiérových i exteriérových, ale také v „stínové“ výstavbě vedlejších i hlavních postav (protagonistův lékař i další postavy, přítel Pavel, manželka, syn, jsou postavy „bez těla“, pouhé hlasy a také postavy, u nichž je tělesnost podmínkou jejich funkce, nahodilá sexuální partnerka nebo milenka a nakonec i tlumočník ortelu – jakési ztělesněné fátum protagonisty, jsou jen náznakově naznačeny.

Na druhé straně se u Kameníčka prosazuje sklon k niternému prokreslení hrdiny i jeho matky (a jejich vztahu), což odvádí záměr románu poněkud jiným směrem k psychologické próze tradičního rázu.

U obou těchto postav nalézáme shodné rysy, které určují jejich charakter. Obě totiž neustále něco předstírají. Nejvýraznější je to u ústřední postavy neurotického architekta, jenž je přímo posedlý nutkáním lhát druhým i sobě. Právě to možná měl být onen zdroj pocitu viny, z něhož vyplýval i nesmiřitelný rozsudek nad jeho životem. Kameníčkovi však to nestačilo – cítil potřebu dodat příběhu navíc i metafyzické rozměry; jeho hrdina se pod vlivem hrozby blízké smrti snaží zprostředkovaně – cestou citátů z různých filozofických spisů (zejména Schopenhauera) – dobrat jistoty ve vztahu k smrti. Útěchy se mu však dostává jen v poznání, že nemá smysl projektovat nejistou budoucnost ani evokovat nenávratně uplynulou minulost; život v jeho jedinečnosti se dá prožít jen v přítomnosti – tak aspoň to napovídá citát z filozofa, jenž praví: „…každý den pokládej za celý život, a tento jedině skutečný čas zpříjemněme si, jak jen možno… všechno omezení činí šťastným. Čím je užší náš obzor, naše působiště menší, lépe pro nás…“

Autorův hrdina se rozhodne řídit se touto životně minimalistickou tezí a zbavuje se symbolicky obavy z budoucnosti i výčitek minulosti tím, že zabíjí nositele osudového ortelu (scénou s jeho mrtvolou román začíná i končí).

Nedá se říci, že by Kameníčkova poslední práce patřila k jeho nejlepším. Nejen zůstává mnoho dlužen své dosavadní koncizní poetice, nýbrž bezděčně ponechává otevřené otázky, jimiž svůj román vyplnil, především otázku, která je pro jeho román významnou, ačkoliv zůstala stranou pozornosti – totiž otázku mravní opravdovosti a odpovědnosti. Protagonista – byť bychom připustili jeho symbolický význam – je člověk chorobný a ve své sebestřednosti morálně nezodpovědný (přestože některé jeho reakce naznačují spíše moralistní skrupule).

I když se autor svým románem snažil vytvořit protějšek Kafkova Procesu, jeho existenciální řešení zůstává nedůsledné přes všechnu snahu o protiklad vůči předloze. Spokojuje se totiž nakonec s životním minimem omezeným na přítomnost za cenu odstranění toho, co zakládá lidskou totožnost, tj. vědomí minulosti, i toho, co je neoddělitelně spjato s lidskou svobodou – projekce budoucnosti.

Člověk v jeho poslední próze tak demonstruje duchovní chudobu, jakou trpí postmoderní kultura spokojující se životem ze dne na den.

Aleš Haman
Lidové noviny, 3. 11. 2004

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *