Rekviem za kantora Bacha – Lidová demokracie

Nová próza o Bachovi

Debut Jana Kameníčka Rekviem za kantora Bacha (Čs.spisovatel 1988) je pozoruhodným literárním dílem, prozrazující velice slibný talent. Jeho novela zachycuje poslední chvíle v životě geniálního skladatele, který musí čelit nepřízni osudu jako umělec i jako člověk. Smysl a síla knihy neleží ovšem v biografické tematice, která dlouhá desetiletí byla už zevrubně prozkoumána, ale v hlubších a obecnějších polohách než jsou údaje a skutečnosti faktografické.

Kameníček se ve svém Rekviem zamýšlí nad otázkami umění a tvorby, jejichž základní princip, jak z jeho práce vysvítá, je neměnný. Bach a jeho závěrečný osud je zde traktován jen jako účinný, pohnutý a přesvědčující doklad.

V knize jde v podstatě o střetnutí rozumu a citu. Rozum je reprezentován jednak podivínským šlechticem, hledajícím marně elixír života, jednak anglickým lékařem Taylorem, sebevědomě prohlašujícím, že jako oční lékař „využívá nejnovějších poznatků lékařské vědy“. Oba ztroskotávají před takřka bezmocným slepcem, jímž Bach na sklonku života je, stejně jako neuspějí hudebníci, prosazující proti starému kantorovi líbivé skladby, hovějící dobovému vkusu. Génius byl, jest a bude obklopen tajemstvím, do něhož proniknout je velmi nesnadné, je-li to vůbec možné.

Ale umělecká pokora, služba v nejušlechtilejším slova smyslu a preferování citu před rozumem jsou viditelnými milníky cesty, vedoucí umělce správným směrem. „Cesta rozumu, říkáte, pouhého rozumu?“ ptá se v knize Bach. „A kde je srdce, cit? Kdosi přirovnává srdce ke Slunci a rozum… k pouhému Měsíci. Myslím si, že je to krásné přirovnání. Mozek vždy bude odrážet paprsky vyslané srdcem. Aspoň v to doufám. Věřte mi, mít jenom rozum, moc bych toho nenapsal…“ Poselství, které neztrácí životnost, jako ji neztrácí Bachova hudba.

Lidová demokracie, 1/1989

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *