Vacant – Portál české literatury

Vacant

Po několika zajímavých, nejednou experimentálních prozaických knížkách, vydaných na přelomu let osmdesátých a devadesátých, se spisovatel a scenárista Jan Kameníček (1955) na začátku nového tisíciletí znovu s patřičnou intenzitou vrhl do literární práce a krátce po sobě vydal (kromě reedice některých starších textů) tři prózy, v nichž uplatnil svou spisovatelskou zkušenost a především patřičně rozvinul své bytostné tíhnutí k filosofickému vyprávění – rozumějme k takovému typu prozatérství, v němž beletristické partie pokaždé naplňují, jistěže jednou ve větší, podruhé v menší míře, určitou ilustraci základní dějové teze nebo určujících myšlenkových svorníků textu.

Všechny své novější práce, tedy Daidalova zoufalství (2003) a Mezi spánkem (2004), Kameníček vydal v agilním pražském nakladatelství Dybbuk a výjimku netvoří ani jeho nynější knižní dílo: malý román s lapidárním názvem Vacant. Přitom ovšem ono slovo „vacant“, které nenajdete v žádném běžném slovníku, znamená především prázdno, prázdnotu, výraz pro něco, co nám chybí; blíží se tudíž také slovům „vacat“ či „vakát“, termínům pro prázdnou plochu, resp. také pro nepopsaný list v knize. V Kameníčkově románu pak právě tento titulní pojem označuje název městečka, ve kterém hmatatelně chybí to, co muže, ženy a děti žijící v okolních prostorech a prostranstvích, zvláště ve velkých městech, vskutku zaplavuje a zahlcuje: takřečený Trans.

V městečku Vacant se tedy setkáváme s lidmi, kteří sem uprchli před zrůdným stavem myslí a věcí, tj. před řádem ztotožnitelným s jakýmsi záhadným, a přesto tolik pochopitelným chaosem ducha, jenž se zve Trans. Aby se pak vystříhali tohoto téměř nespecifikovaného, opravdu ale všem známého a povědomého společenského i mentálního zla, obyvatelé vakantští se raději dobrovolně zříkají mnoha tzv. vymožeností novodobé civilizace: vždyť ani pošta ve Vacantu nefunguje (a pokud ano, je krajně nespolehlivá a listovní tajemství mnoho neznamená). Pročež se sem, do tohoto zvláštního časoprostorového společenství, spíše z náhlého vnuknutí než po zralé úvaze, uchyluje hlavní hrdina tohoto parabolického vyprávění, aby zde stejně jako ostatní postavy a postavičky z městečka „žil takhle a byl spokojen“.

Doufat však a věřit, že je možné kdesi „daleko od hlučícího davu“ (jak nazval svůj slavný román britský klasik Thomas Hardy) vybudovat a zachovat svébytnou a životaschopnou komunitu, jejíž příslušníci by se jednou provždy vymanili z nebezpečí a pokušení, která na jejich myšlení číhávala v metropolích a jiných velkých aglomeracích, je velká iluze, povýtce velký sen než skutečnost. O tom ve svých dílech vypovídají mnozí slavní tvůrci světové literární antiutopie a do analogických dimenzí poznání dospívá i Kameníčkův hrdina, který se na jedné straně dost mechanicky zabydluje na teritoriu, kde nevládne Trans a kam nezasahuje jeho vliv, stejně je však tento protagonista vystaven tváří v tvář jiné pohromě: životu odtrženému, opuštěnému, vytvářejícímu si své bizarní rituály a možná ještě bizarnější, poněvadž časově nereálné a realitě se vymykající ideály.

Na útěku před Transem, neboli před jakýmsi zdánlivým řádem, ve skutečnosti však všeobjímajícím neřádem, vstupujícím hluboko do lidské mentality, se tak hrdina ocitá v jiné zvláštní prázdnotě, obrazně řečeno v jakési poušti, z níž navenek není úniku – a jehož reprezentace všemožně usiluje o to, aby populace Vacantu ani neměla motivaci k úniku, ke změně, ke zčeření jejího duchovního života. Stačí přece, aby žili v tomto čase a v tomto prostoru a vnímali jeho statickou dynamiku do sebemenších detailů. A právě tyhle detaily každodenního života a všední fenomény moci a jakéhosi tajemného zvykového práva jim postupně mají nadobro zatmít mysl. V časoprostoru, kde má mít zelenou svoboda společenská a svoboda svědomí, tak vzniká absurdní, z pohledu literárního kontextu nemálo kafkovská societa, která nabízí svým členům falešnou identitu. Zdánlivě sice jde o odmítání egoismu a xenofobie, ve skutečnost však právě odlišné názory a zejména odlišné postoje ujařmují duše lidí v míře zcela srovnatelné se světem ovládaným univerzalistickým Transem…

Mnohokrát si již světoví literární antiutopisté (ostatně i utopisté) kladli otázku, zdal existuje východisko z tohoto záhadného sousedství světa skrytého a neskrytého, jaké poučení plyne z jejich dějin, právě tak skrytých anebo naopak neskrytých – a stejně jako Jan Kameníček ve Vacantu i oni zpravidla dokročili k nějaké nadčasové vidině, jejímž prostřednictvím lidstvo či jedna jeho část, ať vyvolená či nevyvolená, překonává pomyslnou poušť a prázdnotu ducha a dospívá k nějakému řádu skutečnému, stejnou měrou přirozenému jako rozumovému. Rovněž Kameníček hledá ve své próze podobné nadčasové řešení, a z tohoto důvodu posléze volí působivou románovou paralelu s biblickým mýtem o Mojžíšovi, muži konfrontovaném s mnoha možnými pohromami lidstva. Nikoli náhodou je tato kniha tolik protkána četnými biblickými, především starozákonními aluzemi, nepřekvapuje nás to však: vždyť skoro každá filosofická próza musí mít podobný charakter, aby byla vnímána jako poselství a poučení. A v literární rovině smí být chápána zejména jako morální apel k lidstvu stejně jako k jednotlivci, který se buď může smysluplně vyrovnávat se svým dějinným údělem, anebo se o nějaké pozitivní rozpoložení mysli přinejmenším v nějakém stupni pokusit.

Každá taková velká myšlenková či psychologická paralela, vycházející z přesvědčení o slepých uličkách lidstva a o existenci, resp. možnosti různorodých křižovatek, k nimž a z nichž se může ubírat následující vývoj, bývá pochopitelně srovnávána a poměřována s přihlédnutím k charakteru současnosti, k jejím kánonům a antikánonům. Z tohoto zorného úhlu se zdá být nepochybné, že i Kameníčkův hrdina (resp. antihrdina), třebaže se mu v románu dostává výsostné role a úlohy stát se čímsi jako novodobým Mojžíšem, mužem vyvoleným, jenž ochránil člověčenstvo před záhubou, a to zvláště duchovní, si počíná, promlouvá a činí své skutky jako soudobý postmoderní rozervanec, intelektuální bytost hroužící se až někam k fundametálním polohám své existence a svého způsobu bytí, aby poté nejenom rezignoval před fatálností společenských spirál, ale ani nevykročil směrem k nějaké nové duchovní kultuře.

Proto Kameníčkův protagonista ulpívá v reliktech někdejšího duchovního živobytí, poněvadž kontury případného budoucího uspořádání mu připadají ještě ošemetnější než ty přítomné. Instinktivně i racionalisticky pak v nich spatřuje cosi jako povodeň, tedy živel, který může bezohledně smést z povrchu zemského to nejcennější, tj. vše lidské, a z toho v prvé řadě to nejlidštější: naději a lásku. Nicméně z pohledu dnešního postmoderního intelektuála ani žádný novodobý Mojžíš nemůže lidstvo zachránit – a právě toto vědomí způsobuje ono bezedné prázdno v našich rozjímáních a přivolává chaos v nynějším žití. Jediné, co zbývá, jsou hvězdy ve výši, snad i slunce svit – a v této knize také zpěv ptáků, svým intuitivním počínáním symbolizující, že povodeň (resp. potopa) přece jenom již ochabuje a že nastalá bezbřehá zkáza už ustupuje do nedohledna.

Kameníčkovo románové vylíčení těchto filosofických komponentů nynější postmoderní společnosti se opírá jednak o žánrové parametry evropské filosofické prózy, jednak o celou síť (poznovu postmoderních) aluzí, resp. literárních parafrází. To vše má ve svém úhrnu tlumočit katastrofickou předtuchu o budoucnosti pozemských obyvatel globalizované planety, zmítající se v binárním spojení vyhraněného egotismu a neméně vyhraněné zášti vůči tomu druhému. Kameníček však nereprodukuje názory soudobých filosofických autorit, nekomentuje Lévinase nebo Ricoeura: vesměs si vystačí s biblickou symbolikou, v níž nalézá pojmy dostatečně působivé jako potopa, zkáza, eventuelně soudný den. Autorovo tvůrčí svědectví je rovněž kvůli tomu výrazně sofistikované. Občasná bezprostřednost a spontánnost jednotlivých výjevů (v mnoha případech jde o průhledná, čitelná podobenství) je nejčastěji potlačena rámcovou myšlenkovou konstrukcí, zprostředkovávající nějakou obecnou vizi. Měně již zrcadlí spletité nuance a meandry člověčího uvažování a přemýšlení v postmoderní epoše, vystavené bezedné úzkosti a na této úzkosti parazitující a se podílející.

V románu Vacant by nepochybně nalezli zalíbení takoví apokalyptičtí nebo společensky kritičtí antiutopisté dvacátého století jako Franz Kafka, Aldous Huxley, Jevgenij Zamjatin či George Orwell, ale i jejich početní žáci a pokračovatelé. K nim v jistém ohledu náleží taktéž Jan Kameníček, který se ovšem musí vypořádávat s protivenstvími současné doby postmoderní a zasazovat dilemata svých postav do přítomných souvislostí. Ty jsou zčásti jednodušší a viditelnější než za časů Kafky či Huxleyho, zčásti však o to víc nabývají na postmoderní neproniknutelnosti a na mravně demotivujícím vědomí plurality. Okřídlené Heideggerovo rčení, že pouze nějaký bůh nám může pomoci, zachránit nás, transformuje český spisovatel na postavu obdařenou mnohými mojžíšovskými atributy. Jí také svěřuje epochální roli: zprostit a zbavit lidstvo úzkosti z potop či jinačích zhoub. Jak se toho však dá dosáhnout v rozpínajícím se prázdnu vědění, zahlceném zbytečnými a zavádějícími pseudoinformacemi?

Trans a Vacant, to jsou v Kameníčkově podání a pojetí učiněná Skylla a Charydba soudobé civilizace. Směřujeme vervně a s gustem přímo k nim, vyznívá nejenom mezi řádky z autorova Vacantu, a jde už jedině o to, kam nás zanese vrtošivý a bludný proud dějin o vteřinu dřív.

Vladimír Novotný
Portál české literatury, 11/2005

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *