Pestré spektrum prozaických postupů

Zní to poněkud tajemně, ale na naší literární scéně se nedávno objevilo nové nakladatelství s nemálo záhadným názvem: dybbuk. Má se k dílu, spojuje vážnou tématiku s nevážnou, vydalo už pohádky Magdaleny Wagnerové Pavouk na šalvěji nebo knihu Angely Carterové Černá Venuše (tu v nakladatelství charakterizují jako ukázku „historicko-syfilitického realismu“) - a teď si trouflo na původní prózu a založilo edici Česká četba. Ten název ještě nezdomácněl, dybbuk dokonce v tiskových materiálech pochybeně nazývá edici Česká próza, nenechme se tím však mýlit: snad v ní bude tzv. česká četba opravdu vycházet.

Jako první svazek novopečené knižnice nakladatelství vydalo svazek povídek Jana Kameníčka Daidalova zoufalství. Prozaika známe jako tvůrce životopisných rozhlasových her i několika prozaických knížek, v nichž vynalézavě obměňuje svou poetiku: jednou směrem ke kompozičnímu experimentu, podruhé v duchu kafkovských podobenství o frustrovaném jedinci v neméně frustrovaném světě. Rovněž v „Daidalovi“ Kameníček rozehrál celou škálu rozmanitých vypravěčských přístupů, jejichž prostřednictvím demonstruje přepestrost světa, ponejvíce nekonečných případů „zoufalství“. Ty se ovšem ve spisovatelově podání odehrávají spíše v poloze tragikomické až tragigroteskní, ať jde kupříkladu o zoufalství člověka, který ve hřbitově spatřuje ztracený a znovunalezený ráj, nebo o zoufalství umělců, toužících po „doteku nebes“, neboli po okamžiku, kdy jejich životy dostanou (kéž by!) nezpochybnitelný smysl.

K prózám Jana Kameníčka můžeme přistupovat jako k osobitému průvodci po různých typech vypravěčství: autor prostřídává spřízněné žánrové polohy, jednou sci-fi, podruhé absurdní prózu - a nevyhýbá se ani žánru „holdů“: záměrně napíše povídku k poctě Ladislava Fukse, Franze Kafky nebo Thomase Bernharda. Těmito variacemi Kameníček vytváří modifikaci soudobé prozaické kultury, poučenou tendencemi v novodobém světovém a evropském písemnictví - a v našem literárním kontextu klade důraz obzvláště na kultivovaný a duchaplný způsob psaní, opírající se o princip hry. Leckdy tu však jde o hru s tragickými následky pro postavy, konfrontované s vlastním zoufalstvím, nikoli pro umělce samého, který kategorii hry chápe především jako inspiraci pro vlastní tvorbu.

Základní pocit z četby Kameníčkových vkusných variací by se dal přirovnat ke scéně z jedné autorovy povídky, v níž jejímu hrdinovi pošta zrovna doručí jeho vlastní parte. S porozuměním se totiž při čtení usmíváme, ale stejně nám běhává mráz po zádech - a k nějakému ztišenému zoufalství také nemáme daleko. A to věru nemusíme mít společného s pradávnou bájí o Daidalovi a Ikarovi.

Vladimír Novotný
www.reflex.cz, 21. ledna 2004